Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Kniha o Kněževsi

KNIHA O KNĚŽEVSI

Chmelařství, archeologie,
osobnosti, perzekuce
selských rodin atd.

Více

 

130 let školy v Kněževsi

130 LET ŠKOLY
V KNĚŽEVSI

Historie a současnost
kněževeské školy

Stahuj zdarma

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Čas přišel, česat chmel

Čas mezi příjezdem dopoledního vlaku muzejní železnice Kolešovky do Kolešovic
a odjezdem odpoledního vlaku Kolešovky z Kolešovic (cca 4 hodiny) můžete využít
ke krátkému okružnímu výletu mezi zdejšími chmelnicemi. Cestou navštívíte další dvě
velké chmelařské obce - Přílepy a Kněževes.
Tématický výlet Čas přišel, česat chmel vás zavede do historie a přiblíží vám sklizeň chmele - zeleného zlata na konci 19. a v první polovině 20. století. Trasa měří přibližně 8 kilometrů a z větší části vede po trase
tématické cyklotrasy krajem muzejní železnice.

Kolešovice

Trasa výletu začíná na železniční stanici Kolešovice. Od nádraží se vydejte zpátky podél kolejí k železničnímu přejezdu a tady odbočte vlevo do vsi. Po cca 150 metrech se před vámi objeví značka značené tématické cyklotrasy Kolešovka (symbol lokomotivy). Odbočte ze silnice doprava a pokračujte po tématické cyklotrase do Přílep.

Původně se chmel sklízel pouze ručně (v oblasti dnešního Rakovnicka dosáhl v některých letech po roce 1945 až 30 tisíc), manuální sílu však při sklizni chmele postupně nahradily ve druhé polovině 20. století strojní česačky. Zavedení strojního česání sice na jedné straně přineslo obrovskou úsporu pracovních sil i další ekonomické výhody, ubralo však sklizni, obecně zvané „chmele“, mnoho z její osobité atmosféry. Jestliže například v publikaci o Rakovnicku z roku 1946 se píše, že „díky stovkám lidí, které sem přijely sklízet zelené zlato se ráz vesnice takřka přes noc změní,“ a že „přes den ozývá se z chmelnic smích a zpěv, kterým česáči doprovázejí svoji práci a večer pak ožije vesnice, zvláště mladými a je veselo až do noci,“ pak sklizeň chmele dnešních dnů je mnohem komornější. Místo zpěvu je slyšet ve dne v noci jen neměnný hukot strojních česaček a lomoz traktorů, které k nim svážejí z pole chmelové štoky (révu) a ráz vesnice sotva zčeří, natož změní, jen několik desítek brigádníků zaměstnaných obsluhou česaček, při strhávání štoků a dalších pracích.

Vybrané zajímavosti a pamětihodnosti Kolešovic: Pravděpodobně ve druhé polovině 16. století začal v Kolešovicích vařit pivo panský pivovar, který fungoval do 30. let 20. století. Ročně vařil snad až 10 tisíc hektolitrů piva. Starý (původně renesanční, barokně upravený v 18. století) a Nový (novostavba z 18. století) zámek (oba nepřístupné, DD), do roku 1946 sídlo hrabat Wallisů. Zakladatelem kolešovického panství Wallisů byl Jiří Olivier, který v roce 1719 koupil spolu s Kolešovicemi i sousední vesnice Hokov a Děkov. Panství, které rozšířil o další vesnice a zámky, převzal po smrti Jiřího Oliviera jeho syn Štěpán. Za něj nastala doba největšího rozkvětu panství, vybudoval Nový zámek s přepychovými interiéry a založil také několik vsí (mimo jiné Wallisgrünn a Neuwallisdorf, dnešní Kůzovou a Novou Ves u Čisté). Při zámcích zpustlý krajinářský park s alejí památných dubů na hrázi Zámeckého rybníka. Ve vsi a okolí sochy světců (především sv. Valburgy při silnici od Zderazi a sv. Václava na návsi pod Novým zámkem), na hřbitově hrob kontraadmirála rakousko-uherského námořnictva (za 1. světové války velel lodi S. M. S. Kaiser Karl VI.) Otto Herrmanna (1870-1923).

Přílepy

Po prohlídce Kolešovic pokračujte po trase tématické cyklotrasy Kolešovka do Kněževsi.

Sklizni chmele se říkalo (a dosud říká) česání podle charakteristického způsobu trhání chmelových hlávek, při němž se chmelový štok odshora dolů jako by pročesává. Ruční česání chmele nebyla těžká práce, ale také žádná slast. „Ruce poškrábané od chmeliny pálí, přikusuješ-li chleba o svačině při práci, je hořký od chmelové moučky a máš-li od česání rozpukané prsty a palce, pálí a bolí až až, bolí záda i ta zadní část těla, a ty mšice a sluníčka, kterými se chmel jen hemží, lezou po rukou, krku a koušou protivně,“ píše ve svých pamětech Celestýn Brabec z nedalekého Nouzova.

Pokud počasí dovolilo, česalo se 10 až 12, někdy i 15 hodin, často se však pracovní doba česáčů uvádí pouze jako „od svítání do setmění“. Mírou při sklizni byla čtvrtka neboli věrtel (30 litrů) a česáči během dne průměrně trhali osm až deset, zdatnější patnáct, výjimečně až dvacet věrtelů hlávek. Z kopy, tj. 60 chmelových štoků bylo v průměru 10 až 20, při bohaté úrodě i čtyřicet věrtelů hlávek. Chmel natrhaný do velkého koše nebo nůše česáči odnášeli k tzv. míře, kde za každý nasypaný věrtel obdrželi od dozoru u míry (tuto činnost obvykle vykonávala dcera hospodáře) takzvanou známku (plíšek, chmelovku). Jednalo se obvykle o kulatý kovový žeton se jménem hospodáře a obce. Bylo zvykem první známku poplivat, aby hodně přibývaly. Večer po směně, nebo až na konci sklizně, hospodář vyměnil česáčům známky za skutečné peníze.

Česání chmele si sami můžete vyzkoušet při každoroční
nostalgické ruční sklizni chmele na přílepské farmě U Kutílků.

Z chmelnic se chmel vozil v žocích (cíchách) k usušení. Zpočátku se chmel sušil na slunci nebo na půdách, od konce 19. století ve věžových sušárnách vytápěných uhlím.

Jako vodiče se při pěstování popínavého chmele původně používaly šest až osm metrů vysoké tyče, ke každé chmelové rostlině jedna. Tyto chmelnice, kterým se říkalo tyčovky, začala od osmdesátých let 19. století vytlačovat nová, dodnes používaná konstrukce chmelnic – takzvaná drátěnka. V drátěnkách se chmel zavádí k drátkům zavěšeným na drátěné síti, napnuté přes vrcholy až osm metrů vysokých dřevěných sloupů. Na hektar chmelnice je potřeba zhruba 230 sloupů. Oproti tyčovkám má drátěnka mnoho výhod, chmel na drátcích lépe roste a více plodí, drátěnka lépe odolává náporům větru, je méně nákladná, lépe se obhospodařuje atd.

Vybrané zajímavosti a pamětihodnosti Přílep: Vynikající pověst měl v minulosti přílepský pískovec. Na přelomu 19. a  20. století tu v pěti lomech pracovalo až sto dělníků, kteří ročně
zpracovali cirka šest tisíc metrů krychlových kamene. Nejznámějším výrobkem z přílepského pískovce byly mlýnské kameny (roční produkce dosahovala až 300 kusů. Několik exemplářů je k vidění na přílepské návsi). Kaplička na návsi byla postavena roku 1888 u příležitosti 40. výročí panování císaře Františka Josefa I.

Kněževes

V Kněževsi končí značená část trasy výletu. Zpět do Kolešovic vás dovede silnice, vinoucí se mezi chmelnicemi. V Kolešovicích vás zpět k nádraží dovede silnice směrem na Pšovlky.

Někde sklizeň začínala už začátkem srpna, většinou však kolem 15. srpna, a trvala obvykle deset až čtrnáct dnů, výjimečně déle. Aby hospodář sklidil chmel v poměrně krátké době, kdy byl nejhodnotnější a tudíž mohl počítat při jeho prodeji s nejvyšší cenou, potřeboval velký počet pracovních sil, které místní zdroje nemohly poskytnout. Proto na výpomoc
přijímal síly odjinud, například v roce 1918 pomáhalo v chmelařských obcích v blízkém okolí Rakovníka 12 259 česáčů z jiných okresů, hlavně ze středních a jižních Čech, méně ze západních a severních Čech a několik z německého Saska. Nejvíce cizích česáčů pomáhalo v Kněževsi - 3100. Kolem roku 1900 prý v Kněževsi sklízelo chmel okolo 5000 místních i cizích česáčů, což byl více než trojnásobek tehdejšího počtu stálých obyvatel Kněževsi. Největší hospodáři zaměstnávali údajně 300 až 600 lidí!

Česáči z cizích okresů přicházeli obvykle ve skupinách, které vodil takzvaný parťák. Ten byl prostředníkem mezi skupinou a hospodářem, domlouval práci, ubytování i stravování. Cizí česáči, mezi nimiž bývaly i celé rozvětvené rodiny včetně dětí, obyčejně pracovali každý rok u téhož hospodáře – pokud tedy hospodář byl spokojený s jejich prací a naopak česáči se zacházením v tom kterém statku. Životní podmínky cizích česáčů bývaly dobré i špatné,
vždy záleželo, jaký byl hospodář, u kterého pracovali. Česáči spali na mlatech stodol jen tak na slámě, po půdách, sušárnách nebo ve starých stájích. K jídlu dostávali buď hotovou stravu, nebo suroviny, ze kterých si jídlo sami připravovali. Jídla nebývalo mnoho, někdy jen káva ke snídani, přes den kus suchého chleba a večer trochu polévky.

Na závěr sklizně se slavila tzv. dočesná. „Když se jede pro poslední chmel, dá hospodář česáčům několik lahví obyčejné kořalky. Na chmelnici se vystaví pěkná tyč s chmelem, nahoru se přiváže barevný šátek. Chmel se naloží, na voze se vztyčí tyč s fáborem, po případě se naloží i několik česáčů, a veze se vše za velikého jásotu domů, kde se chmel za rozjařených myslí dočesá. Hospodyně dá k večeru každému česáči po koláči; flašinet zahraje a chasa si zatančí,“ popsal dočesnou na Rakovnicku etnograf Čeněk Zíbrt v knize Veselé chvíle lidu českého z roku 1909. 

Vybrané zajímavosti a pamětihodnosti Kněževsi: Kněževes je největší chmelařskou obcí
na Rakovnicku. Chmel se tu sklízí z plochy asi 150 hektarů. Pozoruhodná budova chmelové sušárny s hodinovou věží u čp. 55 pochází z roku 1897, v provozu byla do 1975. Zdejší náměstí patří k největším v Česku (délka 570 m). V budově školy můžete navštívit Muzeum lidových krojů z Čech, Moravy a Slezska. A dále: Kostel svatého Jakuba Většího opevněný vodním příkopem (původní kostel se připomíná už v první polovině 14. století, nynější barokní podoba pochází z 18. století), před barokní farou mariánský sloup z 18. století, v historickém domě čp. 102 poblíž kostela je už od 15. století hostinec (strop v hostinské místnosti podpírá unikátní gotický sloup). V televizi i tisku proslavily Kněževes hřiby koloděje a vzácné hřiby kavkazské, které od května do září rostou v hloučcích na mnoha místech zdejší návsi. Lidé je nesbírají, těší se jen pohledem na ně.